V digitálním světě, kde se neustále mluví o automatizaci a potenciálním snížení pracovní zátěže, se objevuje fascinující paradox. Zatímco mnozí předpovídali, že umělá inteligence nás osvobodí od dřiny a poskytne nám více volného času, realita v komunitě programátorů a inovátorů je často zcela odlišná. Nedávné vlákno na platformě X (dříve Twitter) trefně shrnulo aktuální pocity mnoha, kteří se ponořili do světa generativní AI: pracují víc než kdy dřív, a přesto nikdy nebyli tak nadšení a motivovaní.
AI jako katalyzátor, nikoli náhrada dřiny
Klíčem k pochopení tohoto fenoménu není to, že by AI odstranila dřinu. Místo toho odstranila tření. Zbourala bariéry mezi pouhou zvědavostí a okamžitou exekucí. Pro lidi s „těkavým mozkem“, kteří jsou přirozeně zvídaví a zajímá je všechno najednou, to není jen o efektivitě. Je to raketové palivo. Možnost zrealizovat nápad za 20 minut namísto dvou týdnů je ohromující. Tento boost je návykový. Jakmile okusíte sladkost takové rychlosti, zastavit se působí jako vyhazovat peníze z okna. Každý prompt, který vám za pár sekund hodí užitečný výsledek, je jako dávka pro mozek.
Dopaminová smyčka a okamžitá odměna
Jedná se o jednu z nejsilnějších dopaminových smyček, jakou kdy lidé zažili. Mechanismus je podobný hracím automatům, ale s jedním zásadním rozdílem: odměna je skutečná. Je to reálný výstup, reálný progres, reálná síla pro vaše nápady. Tradiční práce programátora často trpí zpožděnou odměnou – píšete kód 6 hodin, možná to funguje, a zpětnou vazbu dostanete za týden. Motivace mezitím umírá. AI toto zkracuje na sekundy: úsilí -> odměna -> úsilí -> odměna. Není divu, že lidé říkají, že je to „zábava“, i když pracují 14 hodin denně.
Konec výmluv a nové limity
Část „makám víc než kdy dřív“ je naprosto reálná. Když vás přestane brzdit exekuce a limitem je jen vaše imaginace, dojdou vám výmluvy. Už žádné „čekám, až se to zkompiluje“ nebo „blokuje mě kolega“. Každý nápad můžete otestovat hned, takže mozek nemá přirozenou stopku. Není zde žádný moment, kdy byste museli čekat, což nutí mysl neustále generovat nové nápady a okamžitě je realizovat. To je rozdíl mezi pomalým vařením a vařením v tlakovém hrnci – vše se děje rychleji a intenzivněji.
Neurotyp, který prosperuje (a ten, který bude drtit)
Lidé, kteří v tomto prostředí excelují, mají často specifický neurotyp: milují novinky, jsou svědomití a zvládají brutálně rychle přepínat kontext. Odhaduje se, že takových lidí je 10–15 % populace. Těch zbylých 85 % ty samé nástroje nebudou nabíjet, ale drtit. Pro ně bude neustálý proud informací, rychlé tempo a potřeba neustálé adaptace spíše vyčerpávající než energizující. Toto rozdělení pravděpodobně definuje příští dekádu – kdo z AI vytěží hodnotu a koho AI převálcuje.
Paradox 100hodinového týdne: Práce jako videohra
Staletí jsme se snažili zkrátit pracovní týden, abychom měli více volného času a mohli se věnovat koníčkům. Teď jsme vynalezli nástroj, který udělal z práce takovou drogu, že se dobrovolně vracíme k 100hodinovému týdnu, protože to působí jako videohra. Kódování s AI je první job, kde prokrastinace a produktivita vypadají úplně stejně. „Zkusím ještě jeden prompt“ je nové „ještě si přečtu jeden mail“. Zgamifikovali jsme práci a teď nejde přestat hrát. Hranice mezi zábavou a povinností se stírá, což vede k neustálému angažmá a pocitu, že každý okamžik strávený mimo práci je promarněný potenciál.
Chaos produktivity: ADHD supervelmoc
Představte si, že rozjedete tři různé úkoly naráz, pak checknete Twitter a okamžitě na ně zapomenete. Jdete si udělat kafe, v kuchyni dostanete náhodný nápad a začnete dělat na něm. Vrátíte se k počítači a zjistíte, že vaše armáda AI agentů mezitím udělala týdenní práci za dvě hodiny. Přesně takhle vypadá držet krok se singularitou pro některé jedince. Lidé s ADHD, kteří jsou zvyklí na skákání mezi úkoly a rychlé přepínání pozornosti, se v tomto novém, chaoticky produktivním prostředí cítí jako doma. Celý život trénovali na tento okamžik, kdy se jejich „slabost“ stává supervelmocí.
Tento fenomén je více než jen zvýšení efektivity; je to transformace samotné podstaty práce a motivace. AI nám ukazuje, že modely jsou už možná formou AGI, jen potřebují lepší nástroje a my je často používáme jen jako tupé chatboty. Skrytý potenciál je masivní a pro ty, kteří se naučí s tímto „raketovým palivem“ správně zacházet, se otevírá éra nevídané kreativity a produktivity, kde se hranice mezi lidským záměrem a strojovou exekucí stírají, a práce se stává nekončící, dopaminem poháněnou hrou.
